Oslavy deseti let Celtic THK

Kdo by to byl čekal, když jsme začínali, že… Ale prd, my jsme si dokonce někteří vysnili, že si za Celtic zahrajeme se svými syny. K tomu máme teda ještě hodně daleko, zvlášť když kromě Stenlyho a Ondry plodíme jen dcery, ale slavit je snad i tak co: máme za sebou 10 let (a už i jeden půl rok k tomu) v zelenobílém.

Oslavili jsme je symbolicky na Hanspaulce, na místě několika našich neslavných porážek. Naivní představa, že bychom se mohli sejít všichni, kdo mají v Sušiho kožené kabele jakkoli starou registračku Celtiku, zůstala naivní představou. Z 21 se nás nakonec sešla aspoň víc než polovina.

Vzhledem k Vácově zranění a jeho přítomnosti jen v publiku (po boku Zuzky a dvou Kaček) se objevili na place jen dva hráči, kteří stáli u zrodu Táborského hanspaulského klubu a stále za něj kopou: Suši a Jířa. Právě oni si tak jako kapitáni formou volenky jak na tělocviku rozebrali ostatní kluky do svých týmů.

Suši měl k ruce Hlínu, Ondru Bohyho, Kopiho, Czechmatea a od druhé půle Pavla V., zatímco Jířa se spoléhal na Burryna, Lukyho Bohyho (došlo tak k pikantnímu bratrskému souboji), Brejchyse, Stenlyho a Pavla Ř., který stejně jako jmenovec naskočil až po změně stran i dresů – každý chtěl totiž hrát v zelenobílém.

Popisovat samotný zápas nemá moc význam. Snad jen poznámka, že někteří ukázali, že svou hanspaulskou kariéru ukončili zbytečně brzy, protože to v sobě stále mají. Už tedy jen výsledek. První půli vyhráli Jířovci 8:2, načež sami navrhli, že dáme nový zápas, a pokud ho prohrají, rozhodnou penalty. Tak se taky po vítězství Suši teamu 5:3 stalo. I v rozstřelu platila magie zelenobílého úboru, který nejprve nosilo Jířovo družstvo a následně to Sušiho, které si ho nechalo i na kopy z penaltového puntíku.

Stárneme, ukázalo se následně v hospodě, kterou jsme všichni poněkud smutně opustili, ještě než odbila půlnoc.

Že nám naskakují roky, vrásky i kila, si ostatně všímáme i při mistrovských zápasech. Z party cucáků, která bývala ve svých soutěžích nejmladší, se stal tým, který někteří soupeři začínají obdivovat, že jsou jeho členové ještě schopní se rozeběhnout. Taky už nekočujeme po Praze jako kdysi, místo toho raději zakopáváme o vytrhané lajny na Meteoru.

Ale některé věci platí stále. Dokud nám paměť ještě slouží, rádi vzpomínáme na slavné momenty klubu. Začátky na hagiborské škváře, dokopné na Blanici s panáky v barvách dresů, paní, která nás ve „starfech“ nechtěla pustit na umělku na Balkáně, Stenlyho „Scotlaaaaand!“, Krychlounův oslavný skok na sněhu, pod nímž se skrývaly zmrzlé gumičky z umělky, Vácův gól do vinglu z přímáku, před kterým gólman odvolal zeď, že není potřeba, nebo proslulou vlakovou oslavu postupu do trojky.

Pořád jsme taky kluci, kteří se rádi vidí a kteří spolu skoro po každém zápase jdou posedět. I když ne vždy si už dávají nudličky nebo pivo. Díky všem, kteří se na tomhle podíleli a podílejí.

Fotbal je jen záminka. Nicméně skvělá záminka. Kéž nám co nejdéle vydrží.